Vrchol dne

Když se ohlédnu za tím náročným dnem, kdy jsem opět neudělala vůbec nic a na všechno se jen vymlouvala, jediné, co to ještě může zachránit, je vana plná horké vody. Zní to zoufale, ale je to můj rituál, vrchol dne. Užívám si ten zasloužený odpočinek, přidávám k tomu koupelové sole, pěny do koupele, šumivé bomby a jiné chemické blbosti a přemýšlím, jak jsem v tuhle chvíli spokojená. Jsem znamením ryba a ve vodě se cítím - velmi překvapivě - jako ryba ve vodě. Tu hodinku, která je jen a jen má, si vychutnávám své soukromé lázně, čtu si časopisy, které se mi už pár měsíců kupí všude po bytě (nemám na čtení čas, samozřejmě) a přemítám. O čem jiném než o životě.

Nikdy se nevdám

Před pár měsíci jsme se s mým dlouholetým přítelem zcela neromanticky rozhodli, že po deseti letech vztahu je nejvyšší čas, abychom se vzali. Aby bylo co přeslazeného vyprávět známým, byla jsem požádána o ruku na desáté výročí vztahu. Celý den jsem čekala na tu neoriginální otázku a kdykoliv partner sáhnul do kapsy, už jsem křičela ano v obavě, aby si přede mě neklekal v supermarketu nebo na jiném trapném místě (rádi si občas děláme malé miloučké naschvály, takže by to mohlo být klidně možné). Jenže se mě nezeptal. Přišla jsem domů z nákupu, ufuněná, jak jsem táhla tašky s jídlem na příští dva týdny a rozkydla se na gauč, myšlenkami jsem už byla u filmu, ke kterému si dáme víno a hříšně se přejíme kvalitními a nevábně vonícími sýry... A právě v tu chvíli, kdy už jsem to přestala čekat, se mě konečně zeptal. Na gauči, doma, beze svědků, jak jsem to vlastně celou dobu chtěla. Protože je to jen naše věc a já si na velká gesta nepotrpím. Jediný nedostatek je na tom ten, že když se chlubím tím nádherným safírem, kterým si mě můj muž okroužkoval, nějak se k tomu tahle neromantická část našich zásnub nehodí...