Vrchol dne

Když se ohlédnu za tím náročným dnem, kdy jsem opět neudělala vůbec nic a na všechno se jen vymlouvala, jediné, co to ještě může zachránit, je vana plná horké vody. Zní to zoufale, ale je to můj rituál, vrchol dne. Užívám si ten zasloužený odpočinek, přidávám k tomu koupelové sole, pěny do koupele, šumivé bomby a jiné chemické blbosti a přemýšlím, jak jsem v tuhle chvíli spokojená. Jsem znamením ryba a ve vodě se cítím - velmi překvapivě - jako ryba ve vodě. Tu hodinku, která je jen a jen má, si vychutnávám své soukromé lázně, čtu si časopisy, které se mi už pár měsíců kupí všude po bytě (nemám na čtení čas, samozřejmě) a přemítám. O čem jiném než o životě.

Vandalismus

Donedávna jsem si myslela, že v našem bytě vládne můj snoubenec a já. Omyl. Pánem je tu naše kočka. Ukazuje nám to už několik měsíců, jen my jsme pomalejší a trvalo, než nám to došlo... 

Není to tak dlouho, co jsme si domů přinesli opuštěný mourovatý uzlíček, který se nás první den bál a už ten druhý dováděl s hračkami po bytě. Během pár týdnů tenhle dáreček začal napadat naši druhou kočku v letech, ale stále jsme ji naivně omlouvali, že si jen chce hrát a ještě neví, jak účinně můžou zraňovat její drápky a zuby. Zlo se často schovává za nevinný, roztomilý obličejík a my jen nevěděli, co nás ještě čeká.

Nikdy se nevdám

Před pár měsíci jsme se s mým dlouholetým přítelem zcela neromanticky rozhodli, že po deseti letech vztahu je nejvyšší čas, abychom se vzali. Aby bylo co přeslazeného vyprávět známým, byla jsem požádána o ruku na desáté výročí vztahu. Celý den jsem čekala na tu neoriginální otázku a kdykoliv partner sáhnul do kapsy, už jsem křičela ano v obavě, aby si přede mě neklekal v supermarketu nebo na jiném trapném místě (rádi si občas děláme malé miloučké naschvály, takže by to mohlo být klidně možné). Jenže se mě nezeptal. Přišla jsem domů z nákupu, ufuněná, jak jsem táhla tašky s jídlem na příští dva týdny a rozkydla se na gauč, myšlenkami jsem už byla u filmu, ke kterému si dáme víno a hříšně se přejíme kvalitními a nevábně vonícími sýry... A právě v tu chvíli, kdy už jsem to přestala čekat, se mě konečně zeptal. Na gauči, doma, beze svědků, jak jsem to vlastně celou dobu chtěla. Protože je to jen naše věc a já si na velká gesta nepotrpím. Jediný nedostatek je na tom ten, že když se chlubím tím nádherným safírem, kterým si mě můj muž okroužkoval, nějak se k tomu tahle neromantická část našich zásnub nehodí...

Z práce rovnou domů

Byl hnusný podzimní den. Den jako každý jiný, když vezmu v potaz poslední propršený měsíc plný bláta, chladu, co zalézá hluboko pod oblečení (a ještě dál, až do kostí), pachu hnijícího listí a nejen toho - když procházím přes rozmočený trávník v tom, čemu u nás ve městě říkáme park, radši se snažím nepřemýšlet, do čeho ve skutečnosti šlapu. Vlasy se mi lepí na obličej, protože deštník s sebou zásadně nosím jen když nemá pršet, a z make-upu, který se ráno v umělém osvětlení jevil skoro dokonalý, se mi slila úchvatná halloweenská maska. No ano, miluju podzim.