Byl hnusný podzimní den. Den jako každý jiný, když vezmu v potaz poslední propršený měsíc plný bláta, chladu, co zalézá hluboko pod oblečení (a ještě dál, až do kostí), pachu hnijícího listí a nejen toho - když procházím přes rozmočený trávník v tom, čemu u nás ve městě říkáme park, radši se snažím nepřemýšlet, do čeho ve skutečnosti šlapu. Vlasy se mi lepí na obličej, protože deštník s sebou zásadně nosím jen když nemá pršet, a z make-upu, který se ráno v umělém osvětlení jevil skoro dokonalý, se mi slila úchvatná halloweenská maska. No ano, miluju podzim.
Ještě že domů to mám z práce jen patnáct minut utrpení. V půlce cesty mě napadne si přehodit před vlasy šátek, ale ani to není zrovna nejlepší nápad, protože záhy schytávám nálož nadávek jako "allahu akbar", "islamistko" atd. Mít mí drazí spoluobčané trhaviny místo slov, jsem na kusy... Ale už jen kousek a opět jsem ve zdraví přežila tu strastiplnou cestu. Za přechodem na mě vykoukne další milé překvapení, které vás v tak odporný den prostě musí potěšit. Tam, kde byl dřív chodník, je dneska jenom hnusná černá díra (a dobře, že jsem tudy šla až tak pozdě - pár hodin před tím tam byl několikametrový vodotrysk) a tak mám dvě možnosti: buď se zase projdu skrze bláto a louže okolo kráteru (a možná do něj taky spadnu), nebo to risknu přes silnici a budu doufat, že dneska budou všichni naši řidiči ohleduplní a pozorní a tak si všimnou černé postavy v černé tmě u černé krajnice. A víte co? Přežila jsem.
Někdy je to se mnou vážně hrozná otrava, jsem totiž trochu cynik a trochu taky hysterická romantička. Nesnáším podzim, nesnáším postupné umírání přírody a to smutno, které tenhle proces vytváří. A nesnáším to tak moc, že se od prvního září prostě začnu šklebit a tenhle výraz kyselosti mi zůstane, dokud nezačnou na jaře ve čtyři ráno zpívat ptáčci a já je pár dnů se zalíbením poslouchám, než mě začne zase otravovat, že kvůli nim nemůžu spát (teď mi to ale může být jedno, díky novým plastovým oknům jsem tak dokonale zabetonovaná ve svém bytě, že bych neslyšela ani výbuch sopky). Po příchodu domů se ale ponejvíc začnu připitomněle usmívat. Občas zcela bez důvodu, vlastně jen tak z radosti, že jsem zase ve svém útulném hnízdečku, občas proto, že mě za dveřmi věrně očekávají mé dvě kočičky (věrně je možná trochu silné slovo, kdybych nechala dveře otevřené déle jak patnáct vteřin, už je nikdy neuvidím), které jsou tak roztomile blboučké, že by si nechaly dveřmi urazit ty svoje mrňavé hlavičky a přišly by o pacičky, jak neodbytně je cpou mně přímo pod nohy, když ještě ke všemu dusám v těžkých martenskách... Jsem prostě doma. A zase to tu smrdí, protože kočky z nudy chodí rozhrabávat kočičince ve svém luxusním, zápach pohlcujícím (taková blbost!) záchůdku.
Není nic lepšího, než ze sebe shodit navlhlé oblečení, z obličeje smýt kyselý déšť a smog a naložit se do vany plné horké vody, která voní po bylinkách. Pak se dostavují ony závažné myšlenky, co si počít se životem, jak ho obohatit a vrací se mi všechny ty veledůležité otázky, nad kterými jsem si lámala hlavu za studií filosofie... Do toho se začne motat aktuální politická situace, obavy z války, starosti s penězi, rodinné problémy... Člověk má najednou nutkání se v té voňavé vodě radši utopit.
Ležela jsem bezradně v vaně své panelákové minikoupelničky a přemýšlela, čím okořením svůj úplně obyčejný život. Začnu blogovat! Protože zveřejnění čehokoliv do vod internetu to rozhodně udělá neobyčejným. A tak jsem tady.
Žádné komentáře:
Okomentovat