Před pár měsíci jsme se s mým dlouholetým přítelem zcela neromanticky rozhodli, že po deseti letech vztahu je nejvyšší čas, abychom se vzali. Aby bylo co přeslazeného vyprávět známým, byla jsem požádána o ruku na desáté výročí vztahu. Celý den jsem čekala na tu neoriginální otázku a kdykoliv partner sáhnul do kapsy, už jsem křičela ano v obavě, aby si přede mě neklekal v supermarketu nebo na jiném trapném místě (rádi si občas děláme malé miloučké naschvály, takže by to mohlo být klidně možné). Jenže se mě nezeptal. Přišla jsem domů z nákupu, ufuněná, jak jsem táhla tašky s jídlem na příští dva týdny a rozkydla se na gauč, myšlenkami jsem už byla u filmu, ke kterému si dáme víno a hříšně se přejíme kvalitními a nevábně vonícími sýry... A právě v tu chvíli, kdy už jsem to přestala čekat, se mě konečně zeptal. Na gauči, doma, beze svědků, jak jsem to vlastně celou dobu chtěla. Protože je to jen naše věc a já si na velká gesta nepotrpím. Jediný nedostatek je na tom ten, že když se chlubím tím nádherným safírem, kterým si mě můj muž okroužkoval, nějak se k tomu tahle neromantická část našich zásnub nehodí...
Ale je to tak. Konečně jsme se rozhodli do toho praštit, i když už to snad ani nikdo nečekal (stejně tak ale moji rodiče nevěřili, že se po tolika letech konečně trhnu z rodného hnízda, a ejhle, jsem pryč a oni to stále ještě rozdýchávají). A tak jsem nám do druhého dne po zásnubách už kompletně naplánovala svatbu. Dokonce jsem už měla vybrané svatební šaty. Když jsem s tím dvacet hodin po žádosti o ruku seznámila snoubence, jen pokrčil rameny. Už dávno ví, že jsem šílenec, plánovač a že bez tabulek, harmonogramů a grafů jsem zoufalé, ztracené stvoření. Jenže tohle jsou přesně ty věci, ke kterým se říká, že člověk míní a život mění. A nebo taky že myslet znamená h***o vědět.
Začala jsem šetřit a utrhávat si od úst (rozumějte, v H&M už jsem měsíčně neutratila deset, ale jen pět tisíc...) a asi po měsíci jsem se odhodlala ke druhému velkému kroku (ten první, totiž koupi a založení svatebního diáře, jsem stihla hned druhý den po zásnubách): objednání dokonalých svatebních lodiček. Vyhlížela jsem je už dlouho před tím, než se u nás doma vůbec o vdavkách začalo mluvit. Konečně byl správný čas si je koupit (protože jsem nákupní maniak se zaměřením na boty, lodičky byly jasná volba na první svatební výdaj), protože správná obuv, to je velmi podstatný detail při plánování svatby, jak potvrdí devět z deseti nevěst. Po čtyřech dnech nesnesitelného čekání dorazily. Zabalené v krásném bílém balíčku, každá ve svém protiprachovám pytlíčku, nádherné, voňavé a... o dvě velikosti větší. Zírala jsem s otevřenou pusou na ty lodě, na kterých byla sice uvedená velikost 38, ale netuším, v jakém číslování. Nevadí, nic není ztraceno, zkusím špičky bot vycpat toaletním papírem. A tak jsem vypotřebovala půl role papíru, pořádně vycpala špičku, abych zjistila, že po tomto zásahu mi z vykrojených lodiček koukají všechny prsty a při chůzi mi vypadávají celá chodidla... Tak takhle to nepůjde. Druhý den jsem vysněné botičky už odesílala v pěkné bílé krabici zpět.
Čas plynul a já na své vysněné boty narazila jinde, ovšem za třikrát tak vysokou cenu. Nic jsem už neriskovala a boty si koupila, vyzkoušela a odnesla domu s uspokojením, že teď už je vše v pořádku a s nářkem, kolik jiných věcí jsem za ty nekřesťanské peníze mohla mít. Další na řadě jsou šaty, které už mám dlouho vybrané, míry by měly sedět a kdyby ne, můžu je vrátit. Co se může stát? V tu chvíli jsem byla opravdu ještě přesvědčená, že nakupovat po internetu je dobrá věc.
Na šaty jsem čekala týden a nevěděla, kdy přesně přijdou. Měla jsem ten den první volno, které jsem věnovala úklidu a ve čtyři hodiny odpoledne padla na gauč polomrtvá, pokecaná rajčaty od oběda s vědomím, že jsem hnusná cuchta. Do toho telefon: "Dobrý den, máme pro vás balíček, jste doma?" Samozřejmě jsem byla doma, ale nikoli ve stavu, kdy bych chtěla přebírat balíček. Vyslala jsem pro něj tedy snoubence. Už za hovoru po telefonu mě zarazilo, že pošťák neví přesnou výši dobírky, navíc jsem musela svého muže ještě uprosit, aby rychle běžel k nejbližšímu bankomatu vybrat, protože kurýrní služba nebere karty a já doma běžně nemívám desetitisíce v hotovosti... Za deset minut mi můj nejdražší donesl velkou bílou krabici. Na maličký moment jsem si připadala jako Carrie v Sexu ve městě, když dostala šaty od Vivienne Westwood. Zatajila jsem dech, opatrně balík otevřela a spatřila nádhernou kožešinovou pelerínku. Na vteřinu mě napadlo, že je to luxusní dárek k nákupu. Pak mě ale přepadly obavy. Zvedla jsem pelerínku a... pod ní byly úplně jiné šaty.
Stála jsem v ložnici, s otevřenou pusou šokovaně zírala na balík. Nadávala jsem. Chvíli plakala. Hystericky se smála. A pak šla napsat prodejci. Pohádali jsme se a já hned šla balík znovu lepit, abych ho mohla poslat zpět. A hle, na krabici bylo úplně cizí jméno a úplně jiná výše dobírky. Cože? A ze strany fakturační údaje kurýra. S mou adresou. a se správnou částkou. Za služby dnes totiž platíte, abyste je dostal někdo úplně cizí...
Tak. Prodělala jsem spoustu peněz s jsem znovu na začátku. Mám svatební diář. A boty. Spoustu cynismu k tomu. V březnu si jedu pro další šaty, tentokrát si je chci převzít osobně a vyzkoušet. Co se může stát..?
Žádné komentáře:
Okomentovat