Vandalismus

Donedávna jsem si myslela, že v našem bytě vládne můj snoubenec a já. Omyl. Pánem je tu naše kočka. Ukazuje nám to už několik měsíců, jen my jsme pomalejší a trvalo, než nám to došlo... 

Není to tak dlouho, co jsme si domů přinesli opuštěný mourovatý uzlíček, který se nás první den bál a už ten druhý dováděl s hračkami po bytě. Během pár týdnů tenhle dáreček začal napadat naši druhou kočku v letech, ale stále jsme ji naivně omlouvali, že si jen chce hrát a ještě neví, jak účinně můžou zraňovat její drápky a zuby. Zlo se často schovává za nevinný, roztomilý obličejík a my jen nevěděli, co nás ještě čeká.

Nikdy se nevdám

Před pár měsíci jsme se s mým dlouholetým přítelem zcela neromanticky rozhodli, že po deseti letech vztahu je nejvyšší čas, abychom se vzali. Aby bylo co přeslazeného vyprávět známým, byla jsem požádána o ruku na desáté výročí vztahu. Celý den jsem čekala na tu neoriginální otázku a kdykoliv partner sáhnul do kapsy, už jsem křičela ano v obavě, aby si přede mě neklekal v supermarketu nebo na jiném trapném místě (rádi si občas děláme malé miloučké naschvály, takže by to mohlo být klidně možné). Jenže se mě nezeptal. Přišla jsem domů z nákupu, ufuněná, jak jsem táhla tašky s jídlem na příští dva týdny a rozkydla se na gauč, myšlenkami jsem už byla u filmu, ke kterému si dáme víno a hříšně se přejíme kvalitními a nevábně vonícími sýry... A právě v tu chvíli, kdy už jsem to přestala čekat, se mě konečně zeptal. Na gauči, doma, beze svědků, jak jsem to vlastně celou dobu chtěla. Protože je to jen naše věc a já si na velká gesta nepotrpím. Jediný nedostatek je na tom ten, že když se chlubím tím nádherným safírem, kterým si mě můj muž okroužkoval, nějak se k tomu tahle neromantická část našich zásnub nehodí...

Z práce rovnou domů

Byl hnusný podzimní den. Den jako každý jiný, když vezmu v potaz poslední propršený měsíc plný bláta, chladu, co zalézá hluboko pod oblečení (a ještě dál, až do kostí), pachu hnijícího listí a nejen toho - když procházím přes rozmočený trávník v tom, čemu u nás ve městě říkáme park, radši se snažím nepřemýšlet, do čeho ve skutečnosti šlapu. Vlasy se mi lepí na obličej, protože deštník s sebou zásadně nosím jen když nemá pršet, a z make-upu, který se ráno v umělém osvětlení jevil skoro dokonalý, se mi slila úchvatná halloweenská maska. No ano, miluju podzim.